Když mi bylo 25, tak jsem si v jedné chytré knize přečetl, že si mám vytvořit vlastní bankovku s částkou,kterou chci měsíčně vydělávat. Vystřihl jsem si tedy bankovku z papíru a napsal na ní jedničku a všechny ty nuly za ní. Několik měsíců na to jsem změnil práci a začal dělat obchod. Byla to dost dřina, ale hodně mě to bavilo. Každý den jsem se učil něco nového. Po nějaké době jsem dostal možnost vést další obchodníky, z těch se brzy stali manažeři, a tak jsem najednou měl tým 20 lidí od New Yorku až po Tokio. To, co jsem napsal na bankovku se také vyplnilo. Mělo to však háček! Já se v tom necítil dobře. Přicházely zdravotní problémy. Těžko jsem hledal nadšení do práce a výkon jsem podával jen ze zodpovědnosti k zaměstnavateli. Často mně bušilo srdce a nevěděl jsem proč.
Zhruba v té době jsem si udělal první zkušenost s koučováním. Nadchlo mě to a ihned jsem se přihlásil do tréninku. Postupně mně začínalo být čím dál více jasné, že potřebuji být blíže lidem, nicméně nátura mé práce mně nedovolovala se koučování věnovat po práci, a tak jsem potřeboval udělat rozhodnutí. Opustit zlatou klec není jednoduché, ale nakonec jsem si uvědomil, že nemám jinou možnost. Další rok bych to už nevydržel. První rok na volné noze byl docela náročný, ale zvládl jsem to. V dalším roce se mi začalo opravdu dařit, ale zase to mělo háček! Cítil jsem se tak nějak … smutně. Byl jsem sice blíž lidem, ale tak nějak jsem při té honbě za úspěchem zapomněl na sebe. Když jsem si to naplno uvědomil, tak jsem se rozhodl, že na nějaký čas všeho nechám a budu se soustředit JEN na sebe – tak dlouho, jak bude potřeba. Ani jsem nevěděl, zda potom budu znova koučovat…
Jak vlastně vypadá takové hledání sebe sama? Naordinoval jsem si nicnedělání tak dlouho, jak bude potřeba. V teorii to zní skvěle, že? V praxi je to trochu náročnější… Když nic neděláte, tak se naplno setkáte se všemi pocity, které jste v sobě ty léta nosili. Všechny ty pocity, kterým jste nevěnovali pozornost. Každý den jsem strávil několik hodin meditováním a vnímáním toho, co cítím. Bylo to lepší a lepší, ale šlo to hodně pomalu. Naordinoval jsem si tedy k meditacím ještě další kůru: koučování a rodinné konstelace. Tohle zabralo. Smutek odezníval a postupně jsem odkrýval slupku za slupkou a dostával se k sobě. Začal jsem se cítit lehčeji a měl často spontánní radost – z maličkostí. Objevil jsem, které věci mně vlastně dělají radost a na čem tolik nezáleží. V tu dobu jsem potkal kamaráda, který zrovna chodil na mužské kruhy, tak jsme si o tom povídali. Nakonec jsme tou diskuzí strávili 4 hodiny. Když jsme se loučili, tak se mně slzami v očích ptá: “Michale, a jak často ty můžeš mít takovéto hluboké rozhovory?” Zamyslel jsem se a uvědomil si, že já skoro ani jiné rozhovory nevedu. Šel jsem domů a přemýšlel nad tím. Já jiné rozhovory nevedu a nekoučuju? To je nějaký divný! A tak jsem znovu otevřel svoji koučovací praxi. Moje hledání sebe sama jsem ukončil popsáním hodnot, které jsou pro mě důležité:
- Být sám sebou = chovat se na základě mých vlastních hodnot, být spojený sám se sebou
- Hluboké spojení s dalšími lidmi = přítelkyně, přátelé, rodina
- Smysluplná práce = práce s lidskou duší a lidmi
- Energie = zdravá strava, zdravý pohyb, zdravé myšlení
- Hezké bydlení = prostor, čistota, zeleň
Nakonec jsem zjistil, že ke spokojenosti nejsou potřeba velké věci, ani hodně věcí, stačí klidně i méně – když jsou to ty správné věci.