Tato kniha provází čtenáře fiktivním příběhem, ve kterém moudrý a zkušený mnich předává znalosti svému příteli – unavenému řediteli upadající nadnárodní společnosti, jehož zaměstnanci jsou už na pokraji vyhoření a bez kreativity.
Přináší mu osm rituálů vizionářských vůdců, což jsou praktické rady pro efektivní vedení lidí zabalené v nepřeberném množství motivačních citátů. Vytáhnu z nich to nejužitečnější.
Rituál podmanivé vize budoucnosti
„Příliš mnoho inspirativních vizí visí na stěnách kanceláří, místo toho, aby žily v srdcích lidí.”
Aby vás lidé skutečně následovali – nikoliv jen plnili příkazy, protože je platíte – musí být inspirování vaší vizí. Co taková vize musí obsahovat?
Inspirativní vize:
- chytne za „srdce” – má emocionální dopad na člověka, který ji čte nebo slyší
- je specifická – obsahuje emocionálně silný cíl
- přináší poutavý „obraz budoucnosti”
- přináší smysl a odpovídá na otázku „Proč?”
Jako příklad takové vize autor uvádí:
„Cílem GlobalView je záchrana životů mužů, žen a dětí za pomocí našeho softwarového programu, který našim zákazníkům umožňuje co nejlépe sloužit potřebám jejich pacientů a poskytovat jim špičkovou péči. V horizontu pěti let chceme zachránit více než pět milionů životů a mít významný a trvalý dopad na odvětví zdravotnické péče.”
Jak zařídit, aby to nebyl jen cár papíru, který visí na zdi kanceláře? Pomocí principu spolupodílení. Lidé si musí uvědomit, že když budou pracovat na vaší vizi, tak si tím naplní i jejich cíle, sny a vize. Jak na to? Tím, že jim budete naslouchat a zjistíte, co je motivuje. Díky tomu budete schopni jim najít ve vaší vizi to správné místo. To více popíšu v následujícím rituálu.
Rituál mezilidských vztahů
„Vizionářští leadeři dokážou lidi chytit za srdce právě tím, že jim naslouchají.”
Většina leaderů se domnívá, že efektivní řízení znamená neustále zaměstnávat mluvidla. Bylo jim vtloukáno do hlavy, že šéf mluví a podřízení poslouchají. Vizionářští leadeři však vědí, že další věcí po které lidé prahnou, je naplnění potřeby být chápán. Každý má hlubokou potřebu mít svůj hlas, a potřebu, aby byl tento hlas vyslyšen. Proto se vizionářští lídři stávají vynikajícími posluchači. Díky tomu také získávají pověst skvělých společníků.
„Jen abych si to trochu srovnal. Chceš mi tím říct, že čím efektivněji budu naslouchat, tím efektivněji budu schopný předávat svá sdělení? Nechápu dost dobře, jak by to bylo možné.”
„Chceš, aby ti tví zaměstnanci důvěřovali, je to tak?”
„Samozřejmě.”
“Pak si tedy zapamatuj jedno: naslouchat tomu, co říkají druzí je známkou úcty. Je to projev toho, že si svých lidí vážíš a důvěřuješ jim. Chci tím vlastně říct, že musíš umět se do nich vcítit, projevovat jim empatii. Musíš se umět ztotožnit s jejich úhlem pohledu, s jejich perspektivou. A musíš do lidí, s nimiž komunikuješ vložit sám sebe. Musíš do nich opravdu proniknout a zjistit, co si myslí. Jedině tímto způsobem je pochopíš a vyvoláš v nich pocit, že jsou chápáni. A člověk, který se cítí pochopen ti bude naslouchat, když mluvíš ty. Pamatuj si: jedním z největších darů, jaký můžeš někomu dát je věnovat mu stoprocentní pozornost. Opravdové naslouchání je ten největší kompliment.”
„Dovol tedy, abych se tě zeptal: skáčeš lidem do řeči?”
„Přiznám se, že ano.”
„Dokončuješ za ně věty?”
„Občas.”
„Chystáš předem svoji odpověď, zatímco druhý člověk stále hovoří?”
„Asi ano…”
„Musíš přestat naslouchat se záměrem odpovědět. Místo toho musíš poslouchat se záměrem porozumět.”
Rituál osobní efektivnosti
„Tajemství toho, jak mít více času, aby ses mohl soustředit na podstatné věci, spočívá v tom, mít odvahu opomíjet ty nepodstatné.”
V této kapitole autor nabízí časový model vizionářského vedení, který se skládá z následujících pěti kroků.
„Nejprve si musíš osvojit týdenní plánovací praxi a vyčlenit si určitou dobu, řekněme neděli večer, aby ses napojil na svoji vizi. Tvoje vize bude sloužit jako tvůj osobní maják, který tě povede a bude ti ukazovat správný směr. Druhý krok s sebou ponese posouzení a revizi ročních programových cílů, které ses rozhodl v daném roce naplnit, aby ses posunul kupředu. Třetím krokem tohoto procesu je vytyčení řady týdenních cílů neboli mikrocílů, které musíš uskutečnit během nadcházejícího týdne. Jakmile máš stanovené své týdenní výhledy, přichází čtvrtý krok, který vyžaduje začlenit je do svého denního rozvrhu s využitím metody strategického blokování času. Každému dnu v týdnu je přidělena určitá oblast zájmu. V závislosti na této oblasti zařadíš každou činnost do pro ni vyhrazeného dne, čímž zajistíš, že bude skutečně vykonána. Po čtyřech týdnech uvidíš, že je to docela snadné.”
„A co pátý krok?”
„Pátý krok souvisí s tím, co Jogi Raman nazýval pravidelnou reflexí. Reflexe je matkou moudrosti. A moudrost ti umožňuje dělat lepší rozhodnutí, ať už profesně nebo osobně. Každou neděli večer, kdy si plánuješ harmonogram na nadcházející týden, věnuj pár chvil tomu, aby ses zamyslel nad právě uplynulým týdnem a zhodnotil jej. Udělal si vše pro to, aby si vykonal, co si naplánoval? Co bys udělal jinak, kdybys měl možnost ten týden prožít znovu?”
Rituál adaptability a zvládání změn
„Chce-li člověk změnu opravdu zvládnout, musí se jí odevzdat.”
Adaptabilita především vyžaduje nepoddávat se strachu a strastem, které s sebou změna zpočátku přináší, a posléze projevit dostatek flexibility, abychom se energeticky pohnuly kupředu.
„Jakmile v našem životě nastane nějaká změna vstoupí do hry náš vnitřní mechanismus, aby tento nový vliv usměrnil a vrátil tělo do vyrovnaného stavu, jak tomu říkají biologové. Tento stav rovnováhy, který nazýváme homeostáza vyvstává z naší potřeby stability a bezpečí. Potíž je v tom, že tento mechanismus pracuje na zachování věcí, tak jak jsou, i tehdy, když se nabízejí daleko příznivější možnosti. Nerozlišuje mezi změnou, která by učinila život lepším, a změnou, která situaci zhorší. Zkrátka vzdoruje jakékoliv změně.”
„To tedy znamená, že každý člověk je geneticky naprogramován, aby odolával změně?”
„Ano, a proto je pro lidi tak těžké vymanit se ze svých zón bezpečí a jistot. Připadá jim těžké osvojit si nové návyky, naučit se nové dovednosti nebo si vypěstovat jiný postoj. Dobrá zpráva je, že toto vnitřní nastavení lze přeprogramovat a lze docílit změn. Špatná zpráva je, že tento proces s sebou zákonitě přináší psychické napětí, bolest a určitou míru strachu. Tvým úkolem jako vizionářského lídra je tuto úzkost zmírnit, a to tak, že budeš svým lidem neustále připomínat, proč jsou ty změny nezbytné, a osvětlíš jim, jaký ohromný přínos to pro ně bude mít.“
Dále autor vysvětluje, že tím nejlepším lékem proti strachu je vědění a kompetence. Nabádá čtenáře neustále vzdělávat sebe i své zaměstnance, aby byli kompetentnější a na změnu připraveni.
Závěrem
Je to kniha plná motivačních citátů, vzletných hesel a několika praktických doporučení. Nebude to ta nejlepší kniha o leadershipu, co jste četli, ale pokud jste na tento styl naladění, tak to může být příjemné čtení na jedno nebo dvě nedělní odpoledne.