Můj profesní příběh

Ve čtrnácti letech jsem si našetřil na svůj první počítač a trávil jsem u něj skoro všechen volný čas. Myslel jsem, že počítače mě budou jako mého tátu živit. Na vysoké škole jsem přišel na to, že místo programování mě baví komunikovat se zadavatelem projektu, zorganizovat tým, dotáhnout projekt do konce a nakonec vše odprezentovat. Školu jsem dokončil a už v mém prvním zaměstnání jsem tušil, že programátor dlouho nebudu. Měl jsem velkou potřebu být s lidmi. Tuto potřebu jsem naplňoval skrz budování sítě Toastmasters klubů. Toastmasters je organizace, kde se v bezpečném prostředí naučíte, jak prezentovat a vést lidi. Během několika let se nám povedlo z jednoho klubu o šesti členech vybudovat síť několika klubů, stát se nejlepším klubem z 350 klubů v Evropě a uspořádat několik úspěšných konferencí. Vyzkoušel jsem si jaké to je vést klub, vést oblast několika klubů nebo mentorovat nově vznikající klub. Byly to pro mě velmi cenné zkušenosti, které jsem chtěl využít i v profesním životě. V té době jsem ještě pracoval jako programátor a rozhodl jsem se pro změnu. Zamířil jsem do české IT firmy Flowmon Networks. Můj vedoucí mě díky vzájemné chemii odvážně vzal to týmu a dal mně příležitost se ukázat. Povedlo se a brzy jsem začal získávat větší zodpovědnost. Bez předchozích zkušeností se zahraničním obchodem jsem s podporou zkušenějších kolegů začal jezdit do zahraničí, kde jsem budoval partnerskou síť. Během jednoho roku se nám povedlo získat klíčového partnera a několik zákazníků. Po předchozím úspěchu jsem dostal příležitost vytvořit a vést vlastní tým. Zadáním pro tento tým bylo přinést do firmy požadovaný obrat a při tom expandovat do nových a pro firmu zcela neprobádaných teritorií. Navázal jsem na úspěch mého vedoucího, který mně předal část jeho obchodního týmu. Tento tým se nám díky obchodním výsledkům povedlo rozšířit o české i zahraniční kolegy, nastavili jsme firemní procesy, vytvořili vzdělávání pro naše partnery, rozšířili se do nových zemí a získali lukrativní partnery i zákazníky. Mojí rolí bylo tyto kroky iniciovat, vést a dovést do zdárného završení.

Povedlo se nám dosáhnout 180% meziročního nárůstu obratu, rozšířit obchodní tým z 5 na 15 lidí, rozšířit se do nových teritorií a získat zákazníky jako KBC nebo ING.  

Odejít pro mě bylo velmi těžké rozhodnutí. Nakopec opět zvítězila touha ještě více pracovat s lidmi a jejich duší.

Odešel jsem tedy pod křídla koučovací agentury, kde jsem se naučil základy koučování. Po roce a půl jsem však zjistil, že potřebuji jít moji vlastní cestou.

Postavit se na vlastní nohy bylo těžší, než jsem myslel. Je to velký rozdíl koučovat pod agenturou a být sám za sebe jako profesionál na volné noze. Vyrojilo se spoustu osobních témat, které jsem cítil, že potřebuji zpracovat, než budu pokračovat v jakékoli další podnikatelské činnosti. Dal jsem si tedy přestávku na dobu neurčitou. Bylo to pro mě náročné, silné a velmi důležité období, kdy jsem se postavil na vlastní nohy. Ke konci této přestávky jsem se nacházel v dennodenní radosti a chuti začít něco dělat. Ukázalo se, že koučování je skutečně cesta, ve které mám pokračovat. Našel jsem nového mentora a školu koučování, kde se dál vzdělávám podle standardů mezinárodní federace koučů. Koučuji majitele firem a vedoucí týmů, protože mezi těmito lidmi se cítím jako doma.

 

Jak jsem hledal sám sebe

Když mi bylo 25, tak jsem si v jedné chytré knize přečetl, že si mám vytvořit vlastní bankovku s částkou,kterou chci měsíčně vydělávat. Vystřihl jsem si tedy bankovku z papíru a napsal na ní jedničku a všechny ty nuly za ní. Několik měsíců na to jsem změnil práci a začal dělat obchod. Byla to dost dřina, ale hodně mě to bavilo. Každý den jsem se učil něco nového. Po nějaké době jsem dostal možnost vést další obchodníky, z těch se brzy stali manažeři, a tak jsem najednou měl tým 20 lidí od New Yorku až po Tokio. To, co jsem napsal na bankovku se také vyplnilo. Mělo to však háček! Já se v tom necítil dobře. Přicházely zdravotní problémy. Těžko jsem hledal nadšení do práce a výkon jsem podával jen ze zodpovědnosti k zaměstnavateli. Často mně bušilo srdce a nevěděl jsem proč.

Zhruba v té době jsem si udělal první zkušenost s koučováním. Nadchlo mě to a ihned jsem se přihlásil do tréninku. Postupně mně začínalo být čím dál více jasné, že potřebuji být blíže lidem, nicméně nátura mé práce mně nedovolovala se koučování věnovat po práci, a tak jsem potřeboval udělat rozhodnutí. Opustit zlatou klec není jednoduché, ale nakonec jsem si uvědomil, že nemám jinou možnost. Další rok bych to už nevydržel. První rok na volné noze byl docela náročný, ale zvládl jsem to. V dalším roce se mi začalo opravdu dařit, ale zase to mělo háček! Cítil jsem se tak nějak … smutně. Byl jsem sice blíž lidem, ale tak nějak jsem při té honbě za úspěchem zapomněl na sebe. Když jsem si to naplno uvědomil, tak jsem se rozhodl, že na nějaký čas všeho nechám a budu se soustředit JEN na sebe – tak dlouho, jak bude potřeba. Ani jsem nevěděl, zda potom budu znova koučovat…

Jak vlastně vypadá takové hledání sebe sama? Naordinoval jsem si nicnedělání tak dlouho, jak bude potřeba. V teorii to zní skvěle, že? V praxi je to trochu náročnější… Když nic neděláte, tak se naplno setkáte se všemi pocity, které jste v sobě ty léta nosili. Všechny ty pocity, kterým jste nevěnovali pozornost. Každý den jsem strávil několik hodin meditováním a vnímáním toho, co cítím. Bylo to lepší a lepší, ale šlo to hodně pomalu. Naordinoval jsem si tedy k meditacím ještě další kůru: koučování a rodinné konstelace. Tohle zabralo. Smutek odezníval a postupně jsem odkrýval slupku za slupkou a dostával se k sobě. Začal jsem se cítit lehčeji a měl často spontánní radost – z maličkostí. Objevil jsem, které věci mně vlastně dělají radost a na čem tolik nezáleží. V tu dobu jsem potkal kamaráda, který zrovna chodil na mužské kruhy, tak jsme si o tom povídali. Nakonec jsme tou diskuzí strávili 4 hodiny. Když jsme se loučili, tak se mně slzami v očích ptá: “Michale, a jak často ty můžeš mít takovéto hluboké rozhovory?” Zamyslel jsem se a uvědomil si, že já skoro ani jiné rozhovory nevedu. Šel jsem domů a přemýšlel nad tím. Já jiné rozhovory nevedu a nekoučuju? To je nějaký divný! A tak jsem znovu otevřel svoji koučovací praxi. Moje hledání sebe sama jsem ukončil popsáním hodnot, které jsou pro mě důležité:

  • Být sám sebou = chovat se na základě mých vlastních hodnot, být spojený sám se sebou
  • Hluboké spojení s dalšími lidmi = přítelkyně, přátelé, rodina
  • Smysluplná práce = práce s lidskou duší a lidmi
  • Energie = zdravá strava, zdravý pohyb, zdravé myšlení
  • Hezké bydlení = prostor, čistota, zeleň

Nakonec jsem zjistil, že ke spokojenosti nejsou potřeba velké věci, ani hodně věcí, stačí klidně i méně – když jsou to ty správné věci.

Používáte Facebook nebo Facebook používá vás?

Už několik měsíců laboruji s tím, jak efektivně používat Facebook, tak aby Facebook efektivně nepoužíval mě.

Dlouho se mně to nedařilo, ale konečně se mně podařilo dosáhnout stavu kdy:
– Jsem na Facebooku max 30 minut denně a to přesně v době, kdy já chci.
– Nestane se mně, že se kvůli Facebooku začtu do článků, který pro mě ve skutečnosti nemají žádný význam.
– Nestane se mně, že trávím produktivní čas sledováním videí 
– Jsem stále v kontaktu s přáteli
– Mám přehled, o tom co se děje
– Získávám informace od vybraných osobností z oboru

Jak na to?
Celý problém Facebooku pro uživatele tkví v tom, že zatímco mozek uživatele si myslí, že Facebook je o kontaktu s přáteli a kamarády, tak ve skutečnosti Facebook využívá jeho pozornosti, tu dál prodává a zahlcuje mozek uživatele, krade jeho čas a vyprazdňuje jeho peněženku. Dá se s tím zatočit poměrně jednodušše – díky různým vylepšením, ať už v nastavení Facebooku nebo skrz externí doplňky prohlížeče omezit Facebooku možnost řídit to, kam na Facebooku půjde naše pozornost.

V praxi to znamená:
– V telefonu smazat aplikaci Facebook a ponechat si pouze Messenger
– Pokud potřebuji komunikovat přes Messenger a jsem na PC, tak se naučit chodit na web messenger.com
– Mít na Facebook (nikoliv na messenger.com) speciální prohlížeč, který nepoužívám na nic jiného (v mém případě Chrome). V hlavě jsem si spojil Chrome s nebezpečím toho, že mně Facebook bude krást čas. Pomáhá to.
– Nainstalovat si doplněk Facebook News Feed Eradicator, který místo feedu zobrazí inspirativní citát – toto je extrémně důležité. Když nemám facebook eradicator, tak můj mozek automaticky začne číst feed a scroolovat níže a níže a tím ztrácet čas i ve chvíli, kdy potřebuji jít na Facebook jen pro jednu informaci. 
– Jak tedy zobrazit příspěvky od přátel? Facebook má funkcionalitu “Friend Lists” – najdete v levém panelu, ve které si vytvoříte seznamy přátel. Mám tam seznam All a Pages. Do All přidávám každého nového facebook kamaráda (je potřeba to dělat ručně) a do Pages přidávám každou stránku, kterou chci sledovat. Výhoda tohoto přístupu je v tom, že v seznamech přátel se NEZOBRAZUJÍ reklamy. Ano. Několik měsíců jsem neviděl Facebook reklamu.

Výsledek je, že Facebook mně začal připadat dost nudný a beru ho jen jako zdroj informací, které přelouskám do 15-30 minut denně. Už nemám ani potřebu tam tolik chodit a trávit tam čas. Typicky tam chodím, když už nechci být v ten den produktivní. Některé dny tam nejdu vůbec. Zároveň mi to nebrání komunikovat s přáteli přes messenger.