Pamatuji si na jeden rituál, ve kterém jsme měli přejít z chlapectví do dospělosti.
Spočívalo to v tom, že každý individuálně si vybral parťáka, který představoval “výzvu”, kterou musel překonat, aby se mohl stát dospělým.
Nikdo dopředu nevěděl, co je ta výzva.
To se vždy ukázalo až v té situaci, kdy jste před vaší výzvou stáli.
Někdo se se svým parťákem – svojí výzvou – začal prát.
Někdo svoji výzvu prosil.
Někdo se jí bál a byl strnulý.
Pamatuji si, že jsem stál před svoji výzvou a ptal se jí, zda už můžu projít, zda už jsem dost dobrý.
Parťák mlčel a jen se na mě díval.
Pak mně to došlo.
Řekl jsem své výzvě, že jdu a prostě jsem prošel.
Jen tak.
Žádný boj.
Žádná rezistence.
Jen tak jsem prošel.
Otočil jsem se na svého parťáka a oba jsme se začali smát.
Byl to úplně ukázkový příklad.
Hledat externí autoritu, která potvrdí, že už můžu, že už jsem dost dobrý.
To vám nikdo nepotvrdí.
Ani žádný certifikát, žádná autorita nebo titul.
To, zda už jste dost dobří, je jen vaše rozhodnutí.
Rádi byste podobné příspěvky číst pravidelně? Spojme se na LinkedInu.
====
Moje příspěvky na sociálních sítích nejsou ukázka koučování. Jsou to jen mé zkušenosti a pohledy na svět.